Po sochách Michala Olšiaka
Začátkem roku 2010 jsme se s přítelkyní rozhodli, že navštívíme všechny sochy Michala Olšiaka. Nasedli jsme do auta a vyrazili za sovou, která se nachází v osadě Yucon nedaleko Třech studní.
Sova se nám moc líbila, tak jsme pokračovali dále do Hamrů, kde jsme viděli Hamroně. Socha, která vítá turisty, kteří pokračují do obce Hamry nad Sázavou. K této soše se vázala pěkná pověst:
Pověst o Hamroňovi.
Kdysi dávno, už by ty roky snad ani nikdo nespočítal, žil tady u Vápenice zvláštní tvor. Kde se vzal, nikdo neví. Jedni říkali, že přilezl až odněkud z Afriky, kde je podobných tvorů víc, jiní jim na to ale často opáčili, že v Africe je teplo, a tak by tady asi takový tvor přežít nemohl a umřel by na nachlazení a že je odněkud ze Sibiře a dostal se sem s nějakým ruským kozákem, co chtěl potlouct Napoleóna. Buď jak buď, žil tady.
Byl to tvor zvláštní. Lidí se nejdřív hodně stranil, vyhýbal se jim a s funěním utekl do pralesního houští, sotva je slyšel. A když ho přeci jenom někdo zahlédl, tak uviděl tak nanejvýš ty veliký oči, jak na něho zvědavě a přitom se strachem koukají.
Tvor, pak se mu začalo říkat Hamroň, protože u těch Hamrů se nejčastěji objevoval, po sobě největší stopu nechával v zimě. Nikdo totiž neměl tak veliký nohy, nebo to jsou ruce – čert ví – jako on. Ani po nich snad nechodil, spíš se po nich plazil jako nějaký had, nebo šnek nebo nějaké podobné zvíře. A právě to plazení bylo na počátku celé téhle povídačky.
Tehdá byla zima. Ale zase ne tak tuhá, aby všechno zamrzlo půlmetrovým ledem. Hamroň si to tak šinul lesem, a protože byl už sníh, nepoznal, že led na rybníku Dívka je tak slaboučký, že by neudržel snad ani vrabčáka. A on si to tím svým šinutím zamířil rovnou přes tu Dívku, jak spěchal zpátky z pole do lesa. A víme, co se muselo stát.
Najednou se ozval křach a pak žbluňk a milý okatý Hamroň se propadl pod led. Cákal se ve studený, úplně ledový vodě, až to slyšely děti, co si o kus dál za kopcem stavěli sněhuláka. Nad slunce je jasnější, že jak se něco takového stane, tak kluci neváhají a metou se podívat, co se stalo.
Vedl je nějaký Jaroušek … no ono mu bylo už skoro patnáct, tak mu říkejme raději Jarda. Když doběhly k Dívce, a že jich bylo hejno – myslím, že osm, nezaváhaly ani na chviličku a hned že Hamroňovi pomohou. Ono o lidech z Hamrů se vždycky říkalo, že mají srdce na pravém místě. Za chvilku našly někde dlouhý klacek a tím dosáhly až k tomu topícímu se nebožákovi.
Hamroň se posledními zbytky sil zachytil a ta partička dětí ho silou největší z vody vytáhla. Ale na břehu to už bylo doslova boží dopuštění. Tvor, co pobral něco ze šneka a něco z jiných zvířat, se chvěl jako nevím co a úpěl a vzdychal … prostě mrzl. A největší zima mu byla na ruce.
Ono si to vemte: když máte malé ruce a máte je prokřehlé až na kost, je to hrůza… ta zima pod nehty … A teď Hamroň ruce jako stůl, nehty jako židličky, to je pak zima, že se ani nedá popsat.
Jarda i ostatní děti to viděly a i když jimi trochu lomcoval strach, přeci jenom jim té polozmrzlé mokré hromádky smutku bylo líto. A tak Jarda vymyslel, že když si každý z nich sedne na jeden prst a pěkně se na něm zavrní, tak by to snad mohlo pomoci a hlavně zahřát. Naštěstí měl Hamroň jenom osm prstů a tak si každý našel ten svůj, ten nejmenší zbyl na Jeníčka, protože jeho prdelka byl tak akorát.
Hamroň byl radostí bez sebe. Už si myslel, že snad zmrzne a ono ho zatím hřálo teplíčko! Na koncích prstů, kde to zebe až na kost! Byl dojetím bez sebe a už už se mu v obrovských očích objevovaly slzy…
No a tak parta malých kluků z Hamrů zachránila velikého Hamroňe.
A když je někdo zachráněný velký, tak se taky dokáže královsky odměnit. Nejenom to, že kluky pak odvezl domů, ale dal si takový slib: bude pomáhat všem, kdo v lesích mezi Hamrami a Žďárem budou bloudit, nedopustí, aby se někdo ztratil a vůbec bude vždycky po ruce, když to bude nutné. A jak řekl, tak se stalo.
Od té doby nikdy nikdo nezabloudil. Vždycky se jakoby zázrakem objevila nějaká cestička, kterou se mohl pocestný vydat, svým mohutným tělem v zimě prošlapával cesty ve sněhu a obrovskýma očima dohlížel na to, aby se nedělo nic zlého, co by lidem z okolí mohlo buď jen trochu ublížit. Prostě všem zdejším a všem, kteří tudy v dobrém procházeli, pomáhal.
Lidé ho za to měli rádi, i když byl k vidění jenom zřídka. Věděli však, že tam někde v lesích žije tvor, na kterého se mohou v tom nejhorším případě vždycky spolehnout a tak mu do lesa na různá místa nosili často dárky a jídlo.“
Tato socha se nachází mezi obcí Žďár nad Sázavou a Hamry nad Sázavou, kdy se ve směru od Žďáru dáme u benzínové pumpy OMW doprava a pokračujeme z Hamerského kopce dolů do dědiny. V půlce kopce je odbočka doprava a dále je to z cesty vidět.
Poté jsme pokračovali ve směru dále k soše mamuta, která se nachází u Rozštípené skály. Pokud dojedete k penzionu Najdek v Hamrech nad Sázavou a dáte se po lávce přes řeku Sázavu a půjdete stále rovně do lesa, bezpečně dojdete k Mamutovi.
Dále jsme pokračovali k Mamlasovi, který se nachází u zdejšího remízku na rozcestí. Jednoduše se člověk vydá ve Žďáře nad Sázavou na Stalingrat ke kobercům trend a dále pokračuje dozadu k lesu. Po cestě ovšem.
Hned na to, jsme se vydali do Škrdlovic, kde se před hospodou "U hrocha" nachází kašna, kde se koupou dva hroši.
Dále jsme se vydali k Račínskému rybníku, kde jeho břeh střeží překrásný rak. Socha se nachází takřka přímo uprostřed dědiny.
Cestou zpět jsme si všimli sousoší u Pilské nádrže, kde stojí dvě krásné sochy dělící Čechy a Moravu. Toto sousoší se nachází mezi silnicí a cyklostezkou ve směru ze Žďáru na Polničku.
Velmi se nám také líbila socha koně, která stojí v Hamrech nad Sázavou u odbočky ke statku na silnici vedoucí z Hamrů směrem na Sázavu.
A to jsou všechny sochy, které jsme potkali v okolí Žďáru nad Sázavou. Pěšky se to bohužel za jeden den stihnout určitě nedá, možná že na kole by se to dalo, tedy pro statné cyklisty, ale je to dobrý nápad jak si udělat malou procházku i jen k některým z nich.